Aktuality

                                AFRIKA 2018-2019 poprvé s Maringotkou

JAR – Port Elizabeth31. 3. 2019

A je tu konec naší cesty.

V pátek 29. jsme odvezli auto do přístavu v Port Elizabeth, odkud popluje do Evropy. Jsme moc zvědaví, v jakém stavu si naši Maringotku budeme vyzvedávat. Zamkli jsme co šlo, nechali na dveře udělat ocelovou závoru a kola naskládali dovnitř.

Abychom se ještě pěkně rozloučili s Afrikou, půjčili jsme si na letišti Forda Rangera a zajeli si do nedalekého Addo parku na slony a příměstského game parku Kragga Kamma na žirafy a nosorožce.

Teď nám už zbývá jen vše sesumírovat.

Co se nám přihodilo:

  • před cestou jsem si zlomil prst u nohy
  • cestou do Bremerhavenu se nám rozbila kazeta do chemického wc, tak jsme letěli s novou v tašce
  • vykradené auto se zničenými věcmi při převzetí v Durbanu
  • při prvním tankování jsme zjistili, že máme klíč od nádrže doma, tak jsme museli zátku vypáčit a páčit ji při každém tankování
  • ucpaly se nám filtry v systému vody u vnitřní části auta, tak jsem musel dva filtry vyřadit a systém různě proklamovat
  • rozbil se nám objektiv u foťáku (zrdcadlovky), koupili jsme jiný
  • přestal fungovat vařič, tak jsem rozebral celou kuchyň a zjistil, že nám odešel regulátor plynu, půl dne jsme sháněli jiný
  • v Luderitzu nebyly ústřice, protože tam byl rudý příliv
  • přestala fungovat lednice, po dvou dnech nám ji opravili ve Windhoeku
  • uklepala se nám obě boční zrcátka, která jsem provizorně opravil a myslím, že provizorium už zůstane navždy
  • proříznutá pneumatika v poušti
  • posledních 150 km před koncem cesty nám vtipný malý černoušek hodil z mostu, který jsme podjížděli, kamen a rozbilo nám to přední sklo

… a to je vše. Moc toho nebylo, takže jsme si Afriku mohli užít, jak to jen šlo :-))

Ne, vážně. Cesta byla fantastická. Cestování a žití v Maringotce je něco úplně jiného než na motorce. Hodně nás to srdečně vzalo a už se těšíme, až budeme moci zase někdy někam vyrazit.

Opět děkujeme všem, kteří nás sledovali a tím s námi i tak trochu jeli.

 

JAR

10.3.-24. 3. 2019

Zase nám uteklo 14 dní. Čím se více blíží odlet domů, tím nám čas utíká rychleji.

Jezdíme tak trochu podle počasí. Když je ve vnitrozemí ošklivo, jsme u oceánu, když začne u oceánu foukat a pršet, jedeme do vnitrozemí.

Velddrif a 5 km vzdálená farma Kliphoek Guest Farm

Tady jsme byli týden. Ubytování na farmě je vždycky fajn. Navíc se zde vlévá velká řeka do oceánu a voda je tady smíchaná se slanou a chytají se tu mořské ryby. Měli jsme je na talíři každý den.

Cape Town

V Cape Townu jsme bydleli dva dny na parkovišti u Waterfrontu. Pokud máte obytné auto, je to dobrá alternativa na bezpečné přespání asi v nejkrásnějším městě Jihoafrické Republiky. Parkování tady stojí cca 170,-Kč na 24 hodin. My měli to štěstí, že když jsme chtěli po dvou dnech vyjíždět, pokazila se jim závora, kterou museli nechat otevřenou bez placení. Waterfront je nákupní a zábavní část města u přístavu. Je zde turistický ráj. Obchody, restaurace, výletní lodě, vyhlídkové kolo, pouliční hudebníci, veliké mořské akvárium.

Stellenbosch – Kylemore, Orange – Villa Guesthouse

Protože se u oceánu zkazilo počasí, ujeli jsme do vnitrozemí mezi hory. Oblast Hottentots – Holland Mountain Catchment je osetá vinicemi. Jsou tu rodinné podniky, které vás přivítají na ochutnávku vín a pohostí ve svých restauracích. Tady trávíme poslední chvilky před přesunem do Port Elizabeth, kde odevzdáme naše auto námořní společnosti.

Namibie – JAR

21. 2.-9. 3. 2019

Po téměř čtrnácti dnech „dovolené“ ve Swakopmundu jsme se rozloučili s prodavačem z obchodu s rybářskými potřebami, který se s námi během nejméně deseti návštěv jeho obchodu skamarádil a vyrazili jsme zpátky do vnitrozemí. Hned první den jsme si uvědomili, jak bylo u oceánu příjemně. Teplota vzduchu stoupla opět na 35-38 stupňů. Ani u jezera Oanob Dam, kam jsme se vrátili po měsíci a půl, nebylo lépe. Ba naopak. V noci na padnutí. Chytil jsem tam dva pěkné okouny a rozhodli jsme se i s nimi vydat se směr Jižní Afrika. Rychle zase někam k oceánu. Po cestě jsme spali na dvou farmách. Někteří farmáři si přivydělávají ubytováním v pokojích a většinou mají u farmy i čtyři až pět stání na kempování. Vždy je všude velmi čisto s dobrým vybavením. Toaleta, sprcha s teplou vodou, ohniště na grilování, malý obchůdek, nebo možnost objednání si jídla. Ekonomická situace Namibie není nyní moc dobrá. I my jsme pocítili velký rozdíl mezi cenami v roce 2016 a tento rok, kdy je vše o dost dražší, ale přesto pro nás stále levné. Namibie se již několikátý rok potýká s nedostatkem vody a špatnou politikou vlády. Hodně farářů se musí transformovat z pěstování na polích na chov dobytka a hodně farem skončilo. Jeden farmář nám řekl, že do pár let je s Namibií konec. Doufejme, že ne, protože Namibie je stále jednou z nejkrásnějších zemí Afriky.

Teď už sedíme v kempu v JAR u městečka Kamieskroon, je 15 stupňů, prší a vzpomínáme na namibijské horko. Zítra razíme k oceánu.

Namibie – Etosha, Opuwo, Kunene a Sceleton Coast

9. 2. 2019-20. 2. 2019

Když jsme dorazili před Anderssonś Gate, jižnímu vstupu do Národního Parku Etosha, bylo již odpoledne a nemělo cenu vjíždět za bránu. Cena za celodenní vstup, oproti ostatním NP v Africe, je bezkonkurenční, protože stojí pouhých 120,- Kč/24 hod. Ubytovali jsme se v krásném kempu Takeni Etosha Village a těšili se na ráno. Musím podotknout, že Lodge s kempy okolo Etosha NP jsou velmi pěkné všechny, na rozdíl od tří kempů, které jsou přímo v parku. Před parkem vás čekají kempy s bazény, dobrým jídlem, skvělou obsluhou a profesionálním personálem. V NP Etosha to jsou kempy s minimálním zařízením, špinavé a s obsluhou tomu odpovídající. To vše je dvakrát dražší než v kempech před branami. Teď už víme, že je daleko lepší navštívit park, večer z něj vyjet a ráno ho navštívit podruhé. Zvířat jsme neviděli moc, protože zapršelo a všude bylo dost vody, než aby se všechna zvířata potkávala u napajedel. Ale viděli jsme lvy a lvici i s mládětem, žirafy, dva nosorožce za křovím, zebry, šakaly, všelijakou vysokou a jednoho slona, který nám zkřížil cestu.

Ze západní strany NP Etosha  jsme objevili pěknou zapadlou Kaoko Bush Lodge. Tady v Namibii prakticky skoro každá Lodge (v překladu něco jako hotel, nebo ubytování v baráčcích) má i pár stání pro kempování. A když je na ceduli stan, nebo karavan, neváhejte si otevřít bránu v plotu a vydat se po jejich pozemku hledat ubytování.

V Opuwu jsme doplnili zásoby a sjeli z asfaltu na ne moc upravené písko-štěrkové cesty, po kterých jsme najezdili dalších asi 900 kilometrů. Dojeli jsme po nich k vodopádům Epupa, kde doporučujeme ubytovat se až v posledním Epupa kempu, který je fakt pěkný a hlavně klidný. Klidný píši záměrně, protože od Opuwa potkáte většinou jen Himby, místní obyvatele, kteří jsou tak trochu zkaženi civilizací a stali se z nich otravové, kteří vám nedají pokoj a neustále vám něco vnucují ke koupi, nebo chtějí peníze.

Epupa vodopády byly naším nejsevernějším místem Afriky, které jsme chtěli tento rok navštívit, a tak jsme se vydali zase na jih.

Přes krásnou oblast okolo Sesfonteinu a Palmwag jsme dojeli do NP Skeleton Coast, kde jsme se přesvědčili, že i v pouštní oblasti se dá rozříznout pneumatika o vyčnívající kámen.

Ještě musím upozornit všechny, kteří pojedou přes Palmwag. Je tam veterinární kontrola a seberou vám všechno maso a vajíčka, která vezete. Nevím, jestli to je kvůli přejezdu z oblasti do oblasti a rozšiřování případné nákazy, ale u kontroly čekají Himbové a těší se, co vám policajt s pomocníkem zabaví. Trochu jsme je obalamutili. Už jsme toto jednou zažili, tak jsme se s Evčou domluvili, pokud bude chtít někdo někde na kontrolu k nám do auta, bude si muset vyzout boty. Takže, když nám policajt řekl, ať mu ukážeme, co máme v našem domečku, vystoupil jsem, otevřel dveře, očistil si kartáčkem schůdky od prachu, vyzul se, vystoupal do auta, kouknul se na jeho zaprášené zašněrované vysoké boty typu kanady a řekl mu: „tohle je náš dům a jestli chceš uvnitř něco kontrolovat, tak si zuj ty svoje boty“.  Tohle funguje. On, než by se vyzouval, tak se na nějakou kontrolu raději vykašle. Tentokrát tam za sebe poslal sice pomocníka, co měl na nohách jen ťapky, ale ten nebyl zase tak chytrý. Když mi potřetí řekl, kde máme ledničku, před kterou jsem záměrně stál, odpověděl jsem mu, že neumím moc anglicky a nevím co po mě chce, ale jídlo, že máme tady a otevřel jsem mu skříňku, kde máme chleba a sušenky, spokojeně odešel a nahlásil, že nic nemáme. Večer jsme si v klidu ugrilovali naše naložená kuřecí křidýlka a ráno posnídali volská oka.

Teď už jsme opět ve Swakopmundu, kde chvilku pobudeme.

Namibie – Spitzkuppe, NP Erongo, Windhoek, Erindi (privátní Game Park)

16. 1. 2019-8. 2. 2019

Ze Swakopmundu jsme se museli vrátit do Winhoeku kvůli běžnému servisu auta. Vzali jsem to přes Spitzkuppe, kde jsme byli již v roce 2016. Je to rozlehlý kemp mezi krásnými skálami.

Do Spitzkuppu jsme nejeli přímou cestou, ale nejdříve po pobřeží do Henties Bay, kde starou salt rout cestu (uválcovaná písková cesta, kropená mořskou vodou, aby byla tvrdá), vystřídala asfalt rout. V Henties Bay jsme si nemohli nechat ujít zastávku v malé restauraci „Fishy Corner“ , kde  mají v menu veliký talíř s krevetami, mušlemi a kalamáry za 120 NAD (180,- Kč).

Spitzkuppe je velmi známé a navštěvuje ho hodně lidí. Za to v Erongo Plateau kempu v Národním Parku Erongo, kam se musíte dokodrcat po kamenité cestě vysoko do kopců, jsme byli úplně sami. Kemp nemá recepci a po příjezdu si buď zavoláte na farmu Eileen vzdálenou 2 km, nebo se ubytujete na jednom z pěti stání s krásným výhledem na celý NP a počkáte, až někdo přijde. Nejspíš to bude čistě oblečená stará černoška v klobouku a zelených mokasínách. Široko daleko nic není, jen příroda. V noci jsme slyšeli, jak nám okolo auta chodila zvířata.

15 kilometrů před Windhoekem, směrem od severu, je farma Elisenheim Guest Farm. Mají tu pět samostatných stání pro kemping a skvělé točené pivo. Mimo různých dobrot tady dělají i klasický vepřový řízek, který je přes celý talíř. Majitelé jsou velmi příjemní a ochotní. Restaurace jim každý večer praská ve švech.

Servis auta jsme měli objednaný v autorizovaném servisu Indongo Toyota Windhoek. Docela nás překvapil svými službami. Ráno, ještě před sedmou hodinou, se otevřeli dveře do servisu a stálo tam šest přijímacích techniků, kteří si hned rozebrali přijímaná auta. Každý měl desky a napsal si, co chcete na autě udělat. Pak jsme si sedli do kanceláře a za deset minut přišel jejich řidič a odvezl nás kam jsme chtěli. Během dopoledne nám přišla SMS se jménem našeho technika a kontaktem, kdybychom něco potřebovali. Odpoledne bylo auto hotové a za výměnu oleje, filtrů a prohlídky celého auta, včetně podvozku, jsme zaplatili cca 5 000,- Kč.

Opět díky aplikaci iOverlander, kam lidé zadávají do mapy místa s komentáři, kde se dá spát a co tam je, jedeme k privátní rezervaci Erindi. Nejdříve spíme v Ovita Wildlife Campu asi 20 kilometrů od rezervace. I tady se dají pozorovat zvířata, která chodí ke zdejšímu napájedlu a mají tu i krokodýla.

V Erindi PGR si to nechají pěkně zaplatit. Ale zase si můžete za 2 000,- Kč včetně  kempu jezdit celý den po parku svým autem a pozorovat zvířata. Je jich tady k vidění docela dost, ale slona ani lva jsme neviděli. Od slonů jsme viděli jen trus a lva slyšeli večer volat lvici. Pěkným zážitkem bylo poobědvat s žirafami, které byly tak zvědavé, že natahovaly své krky co jim to šlo, aby se mohly kouknout co v té Maringotce děláme.

Namibie – Windhoek až Swakopmund

15. 1. 2019-30. 1. 2019

Od převzetí vykradeného auta v Durbanu jsme po cestě řešili pár věcí. Úpravu systému vody v autě z důvodu ucpání filtrů proti bakteriím, úpravu vedení od plynové bomby ke sporáku s výměnou regulačního ventilu, protože tu mají jiný druh plynu a ten náš nám odešel, průběžné vystříkávání dutin montážní pěnou a silikonování mezírek mezi venkem a vnitřkem auta, abychom zamezili vnikání prachu do prostoru našeho momentálního bytu, montáž moskytiéry přes střešní okno, protože originální řešení je nedostačující a různými mezírkami nám neustále létali okolo hlav komáři a ve Windhoeku nám přestala fungovat lednička. Celý den jsme jezdili od obchodu k obchodu a sháněli jinou, která by nám pasovala do výsuvného systému. Nic. Už jsme byli rozhodnuti si nechat poslat novou z ČR, když jsme narazili na obchod Bushwackers Campworld, kde nám řekli, ať jim tam ledničku necháme a druhý den se vrátíme. Druhý den ráno lednička ještě nefungovala, ale po našem souhlasu, ať s ní dělají, co chtějí, se po hodině vrátil ten kouzelný kluk s úsměvem na tváři a prohlášením „the refrigerator works“. V těch padesáti stupňových teplotách se roztavilo vedení k napájení a něco uvnitř, co opravili.

Protože jsme vyjeli až odpoledne, nedojeli jsme podle původního plánu až do Swakopmundu. Kousek za Wilhelmstalem jsme sjeli ze silnice a po šotolině dojeli na farmu Kaliombo. Je tu kemp bez elektriky, který je úplně na samotě a mimo pár černoušků, kteří se tu o to starají a trochu slizkého majitele, není nikde nikdo. I přes vysoké teploty jsme tady zůstali dva dny a užívali si samoty. Dokonce jsme se tu pokusili o smažený sýr z místního eidamu a dopadl hodně dobře.

Po dvou dnech se ochlazujeme při teplotě 20 stupňů u oceánu ve Swakopmundu. Na fotce si všimněte party lidí, kteří se učí zacházet s drakem na kiteboarding v zimních bundách 😊. Ve městě jsou tři kempy, ale ten, který jsme si vybrali, je absolutně TOP. Kemp Alte Brucke Resort. Nikde není značený jako kemp, ale je tu asi 30 stání pro kemping. Místo na kemping je o rozloze 20 x 15 metrů, má vlastní ohniště pro grilování, sprchu, WC, místo pro praní, elektriku a je tu bezpečno. To vše za prakticky stejnou cenu jako ostatní dva kempy s minimálním příslušenstvím.

Během týdne, který tu trávíme jsme si udělali dva výlety. Jeden do jeskyně Flintstone Caves, která nakonec byla jen obrovským balvanem, pod který se dalo vlézt a na solné pláně za Walvis Bay, které jsou velmi zajímavé.

Flintstone Caves se nachází v NP Namib-Naukluft a pro mě, na rozdíl od Evči, byla největším zážitkem cesta. Posledních 10 km se jede cestou pouze pro auta 4×4. Vyzkoušel jsem si, že naši Maringotku jen tak nic nezastaví.

Ve Walvis Bay jsme si po solných pláních dopřáli dobrého obědu v restauraci Walvis Bay Jacht Club. Píši o tom proto, aby se ostatní nenechali napálit dřevěnou restaurací na vodě, kam chodí turisté a mají ceny opravdu hodně předražené. Tahle restaurace je o 1 km dále směrem k přístavu a je bezkonkurenční cenově, obsluhou i porcemi.

VIDEO Z CESTY K FLINTSTONES CAVES:

Namibie – 2. týden v Namibii

14. 1. 2019-20. 1. 2019

Cestou směrem do Sasriem, kde je gate pro vjezd do NP Namib-Nukluft, jsme o teplotě okolo 50 stupňů celsia na slunci a 43 ve stínu zajeli k hradu Duwibis, který si tu v roce 1908 nechal postavit baron VON WOLF. Tento Němec zde sloužil v době kolonizace a po dokončení vojenské služby se sem odstěhoval i se svou manželkou. Vedle hradu je pěkný kemp s bazénem, kde jsme přečkali to hrozné vedro.

Druhý den jsme dojeli do Sasriem po silnici číslo D831, která je v úseku mezi Betta a Sasriem, až na posledních 30 km, neudržovaná a my s autem skákali po tzv. roletách 100 km 4 hodiny. Původní plán zajet se kouknout na nejkrásnější duny v Namibii v Sossusvlei vzdáváme pro písečnou bouři. Viděli jsme je v roce 2016 a myslíme, že se moc nezměnily. Možná se sem ještě koukneme cestou zpět.

Úplně náhodou jsme zajeli k nenápadnému Coffee shopu Connyś Restaurantu nedaleko městečka Klein Aub. Nikde po cestě nic a najednou potkáte z dálky nevábné stavení, ke kterému musíte sjet z prašňačky na ještě horší cestu. Pak vás uvítá chlapík jménem Gunde a nabídne hovězí karí z oryxe, které uvařil ve výkladní skříni. V takovém skleníku s natřenou spodní plochou černou barvou a teploměrem, který ukazoval 120 stupňů. Vedle měl ještě grill z hliníku, který slunce rozpalovalo tak, že se u něho nedala udržet ruka. Po skvělém jídle nám udělal kávu z Etiopie. Na výběr měl ještě kávu z Burundi, Konga, Keni, Rwandy a Tanzanie.

100 km od Windhoeku směrem na jih je 7 km od města Rehoboth pěkný resort u jezera Oanob, kde jsme už čtvrtý den. Okolo se pasou zebry a kozy, chodí pštrosi a jezero je plné ryb. Zítra vyrážíme do Windhoeku.

Namibie – 1. týden v Namibii

6. 1. 2019-13. 1. 2019

Přechod hranice do Namibie byl rychlý a bez problémů. Měli jsme předem vyřízená víza, protože na hranicích se pro občany ČR nevydávají, na rozdíl od ostatní většiny zemí Afriky. Hned za Noordoewerem, prvním městě v Namibii, jsme se rozhodli vydat směrem k Luderitzu silnicí C13, která lemuje řeku Orange River a u Aussenkehru jsou podél této řeky rozsáhlé vinice. Lidé, kteří na vinicích pracují tu žijí ve slaměných chatrčích. Když se projede mezi vinicemi směrem k řece, narazíte na pěkný Norotshama River Resort. Jak už to v Namibii bývá, jede se pouští, nebo horami desítky kilometrů, nikde nic, ani živáčka a najednou přijedete na místo, kde je kemp s bazénem a studeným pivem.

Po cestě směrem do Luderitzu, kam jsme se těšili, jsme přespali v nám známém kempu Klein Aus Vista Desert Horse, kde můžete pozorovat divoké koně, kteří tu žijí od dob kolonizace Německem. Ráno jsme ještě zastavili v Kolmanskuppu , městu, které si na začátku 19 století založili Němci, kteří tu přišli za těžbou diamantů.

V Luderitzu přišlo naše zklamání. Zůstali jsme jeden den. Místo, na které jsme se těšili a říkali si, že tam zůstaneme delší dobu, že budeme chodit na výborné ústřice, chytat ryby, jezdit na kole z kempu do města, nás čekal Shark Island Kemp. Kemp, který o co je starší a neudržovaný, tím je dražší. Rybolov je ve městě včetně kempu zakázaný, po městě se potloukají pobudové, kteří vás otravují žebráním, tak nepříjemně, že se odhodlají vzít i za kliku auta. A nakonec jsme se dozvěděli, že se ústřice nesmí lovit, protože je tady Rudý příliv. Rudý příliv je přemnožení fytoplanktonu. Jsou to mikroorganismy, něco jako u nás sinice.

Cestou z majáku u Luderitzu jsme viděli podél oceánu červené vysychající kaluže a nevěděli jsme co to je. Mysleli jsme si, že to je taková sůl, ale to je důsledkem toho zatraceného přílivu.

Hodně tu v tomto období fouká. Přes den je horko a v noci chladněji. Když nebyly ústřice, spravili jsme si chuť dobrým steakem, který v obchodě stojí neskutečných, v přepočtu na naše, 80,- korun za dva kusy. A maso je jako dort.

Dnes jsme už třetí den na farmě Koliimasis uprostřed pouště se skálami, kam jsme dojeli po úzké pískové cestě. Krásné místo, které jsme našli podle aplikace iOverlander. Máme sami dost zásob, ale pokud by nám něco došlo, stačí majitelům říct a ráno máte vše přichystané. Vše jejich. Jsou tu absolutně soběstační. Po okolí chodíte mezi koňmi, pštrosy, oryxi, malými srnečky a nad hlavou vám občas lítají orli. Mimochodem, jejich nakládaný steak z oryxe, který dostanete syrový a sami si ho u svého kempového místa ugrilujete, je skvělý, ale bramboráky jsou také dobré.

Jihoafrická republika – od Still Bay až po Namibii

29.12. 2018-6. 1. 2019

Z kempu v Still Bay do Namibie to je zhruba 1100 km. Po cestě jsme měli ještě v plánu navštívit záchrannou stanici velkých kočkovitých šelem a samozřejmě nejjižnější bod Afriky.

Nedá mi, abych se nezmínil o zkušenostech v kempech. Po cestě jsme spali ve dvou různých typech kempů. Prosím, aby to nikdo nebral jako nějakou nesnášenlivost nebo nenávist. Procestovali jsme toho hodně a vždy ctíme místní lidi, zvyky, máme tu správnou pokoru. Jen konstatuji. Když se ubytujeme v přeplněném kempu s lidmi stejné pleti, jako jsme my, během chvilky za vámi postupně přijdou všichni okolo a seznámí se s vámi a většinou vás někdo z nich pozve večer na posezení a grilování. Každý ctí vaše vyhražené místo a nejpozději v deset hodin se celý kemp utiší a jde spát. Když jsme se ubytovali v kempu, kde byli většinou lidé tmavé pleti, než jsme si postavili auto na naše vyhražené kempové místo, zaparkoval si tam bez optání auto soused a ráno si tam přijeli s dalším a postavili nám ho přímo do vchodu. V noci byl do dvou hodin bordel, že se nedalo usnout a ráno v šest už zase všude křik. Hold jiná kultura, jiný mrav.

Na Silvestra jsme vyrazili z kempu Khomeesdrif u města Riviersonderend na úpatí hor, kam jsme se přemístili od pobřeží, protože nás nebavilo objíždět přeplněné kempy, do záchranné stanice Panthera Africa Big Cat Santuary. Těchto stanic je v JAR několik a vyhledávají zubožené a ohrožené velké šelmy, které po uzdravení vracejí zpátky do přírody. V současné době tu mají dva tygry, pět lvů, šest lvic, pantera a šakala. O každém jsme se dozvěděli odkud ho přivezli, jaký má věk a v jaké je kondici. Každý návštěvník svou návštěvou přispívá na chod stanice. Tato stanice se nachází u města Stanford a to bylo už jen pár desítek kilometrů na nejjižnější bod Afriky, Střelkový mys.

Tam jsme potkali pár z Polska, který přijel po vlastní ose až sem. Jeli to na dvou motorkách osm měsíců. Na africký kontinent se dostali složitě přes Irán, Omán, Saudskou Arábii a z ní do Egyptu.

Večer jsme se vrátili do Khomeesdrifu a třetího ledna vyrazili na čtyřdenní přejezd do Namibie. Ta nás na přechodu Vioolsdrif uvítala teplotou kousek nad 47 stupňů celsia.

Jihoafrická republika – podél pobřeží směrem na západ

24.-28. 12. 2018

Vánoce se v Jihoafrické republice slaví 25. 12. V kempu u East London, kde jsme prožívali naši vánoční večeři tak, jak jsme zvyklí 24., s hrachovou polévkou a místo kapra smaženým hejkem, byl připraven večerní program pro všechny přítomné. Ve společenské místnosti se zpívaly vánoční písně a promítal film o Ježíšovi. Po zpívání přijel dokonce i Santa na traktorku a přivezl dětem nadílku. Druhý den se všechny děti koupaly v bazénu se stejnými nafukovacími míči.

Když si lidé v kempu druhý den nadělovali dárečky, Evička nelenila a poprvé si otevřela svůj krámek s ručně dělanými náramky a náhrdelníky. Vše jsme navlékli na anténu a Evča usedla ke stolu s prací. Byla sranda pozorovat, jak se kolemjdoucí nesměle koukají a najednou měla takovou frontu, že nestíhala prodávat.

Po Vánocích jsme vyrazili do Addo Elephant Parku, který je kousek od Port Elizabeth. Ten den vystoupala teplota vzduchu na 38 stupňů. Při takové teplotě jsou všechna zvířata ukryta ve stínu v buši a nejsou vidět, ale sloni se chodí krmit, ochlazovat a pít k napajedlům, takže jsme jich viděli hodně.

Netušili jsme, jaký bude od Vánoc do Nového roku problém se zaparkováním v kempech. Jako by se celá Jihoafrická republika odstěhovala do kempů podél moře. Dneska jsme jeli 300 kilometrů, než jsme se mohli postavit s autem do kempu. Bohužel JAR není tak bezpečná, abychom si dovolili stát mimo oplocený kemp, tak jsme projeli několik kempů od Plettenberg Bay až do Still Bay, kde jsme přemluvili obsluhu kempu, aby nás tu nechali na dvě noci. Pak musíme pokračovat dál.

Jihoafrická republika – Kemp Nature´s Rest – East London

23. 12. 2018

 

Přejeme vám všem krásné a klidné Vánoce

 

Jihoafrická republika – Port St. Johns

20.-22. 12. 2018

Po třech dnech čekání jsme ve čtvrtek konečně dostali zprávu, že si máme jet vyzvednout auto do přístavu. První nadšení, že vidíme naši Maringotku v pořádku, nás přešlo při otevření dveří zadního prostoru. To, co jsme uviděli, nám hrklo slzy do očí. Všechno bylo zpřeházené z původního místa na jiné, všechno špinavé. Kola v posteli, co šlo otevřít vyndané, nebo vysypané. V tom šoku jsme nebyli schopni poznat, jestli nám něco chybí, nebo ne. Protože lodní společnost neodpovídá za věci v autech, nezbylo nám nic jiného, než nasednout a odjet do nejbližšího kempu, v dešti vše vyndat z auta a postupně dávat tam, kam co patří. Potom jsme teprve zjistili, co nám všechno ukradli. Boty, kalhoty, trika, kraťasy, část nádobí, veškerou hygienu, krémy a parfémy, hamaky, novou velkou sadu gola nářadí, plynovou pájku, termosku, držák na telefon, jídlo, alkohol, různé krabičky na jídlo, vybavení koupelny a tak dále a tak dále. Cca za 30. 000,- Kč. Co neukradli, tak ničili. Do zbytku věcí a šatů nasypali sušené mléko a chemické tablety do WC. Tohle neudělal člověk, ale dobytek.

Dneska je sobota a my si můžeme, po dvou dnech uklízení, mytí, čištění a praní, lehnout v klidu do postele a začít naši cestu.

Jihoafrická republika – Durban

13.-16. 12. 2018

Je to poprvé, co jsme se rozhodli vydat na výpravu autem. Možná jsme trochu unaveni z cestování na motorce, možná já stárnu, možná nás už moc bolela záda, možná nás inspirovali ti, jenž se rozhodli žít na cestách ve svých autech, možná jen chceme zkusit něco jiného.

Po příletu do Durbanu a první vycházce po městě, jsme byli trochu zaraženi. Vydali jsme se pěšky cca 4 kilometry do čtvrti North a South Beach s městkými plážemi, drahými hotely a restaurací Bascet Ocean, kde mají výborné kalamáry, krevety, mušle a ryby. Už cestou na nás občas někdo něco pokřikl a každý, koho jsme potkali, z nás nespustil oči. Za celé čtyři kilometry jsme nepotkali jediného bílého člověka. V centru to bylo podobné s tím, že přibyl bordel na ulicích, populace se hodně zahustila, a i pohledů přibylo. Zpětně jsme si řekli, že jediné místo, kde jsme se cítili dobře, byla restaurace Bascet Ocean. Po jídle jsme šli do nákupního střediska pro místní SIM kartu od Vodacomu a vybrat peníze z bankomatu. Když jsme vyšli z tohoto centra, kde jsme opět nepotkali jediného bílého vchodem, kde stál policajt se samopalem, přišla k nám paní a rychlou angličtinou řekla, ať jedeme hned pryč, že tu pro nás není bezpečno. SIM kartu jsme vzdali a prvním taxíkem se vrátili do naší čtvrti Morningside a hotelu obehnaného elektrickými ohradníky. Překvapilo nás, že prakticky v jedné z nejzajímavějších čtvrtí Durbanu jsou lidé naší barvy pleti, tak nevítaní.

Podle posledních informací dostaneme auto 18. 12.

Zpátky do Afriky

Tento rok jsme rozšířili MOTOWAY o expediční auto Toyota HZJ 79 s nástavbou.

  

Okolo poloviny prosince se vydáváme zase do Afriky. V plánu je Jihoafrická republika, Botswana a hlavně Namibie, ve které by jsme chtěli trávit nejvíce času.

Comments are closed.